První tři vteřiny

1. Fotka se nejdřív zmenší. Zní to divně, ale je to přesně ono: z odstupu a v malém zmizí drobná kresba a zůstane jen to silné. Takhle fotku vidí i ten, kdo kolem ní projíždí ve feedu.

2. Pak nástroj hledá dvě věci naráz. Lidi: tváře a postavy dostanou přednost před vším ostatním, stačí kus obličeje v rohu a oko tam zajede, i když je zbytek fotky zajímavější.

   A odlišnost: ostrý přechod světla a stínu, drobná kresba proti hladké ploše, jasné místo v tmavém poli. Kde je obraz jiný než jeho okolí, tam se oko zastaví. Kde je všechno stejné, projede dál.

3. Z obojího vznikne mapa a z ní pořadí, podobně jako když fotku prohlíží člověk. Nejsilnější místo je první pohled, jeho okolí se na chvíli utlumí, protože oko se hned nevrací tam, kde právě bylo, a hledá se další. Odtud ta čísla.

Na tom, jak oko čte obraz, ne na našem vkusu. Pro vlastní projekt jsme prošli přes sto studií o vnímání fotografie a tři věci se v nich opakují: tvář vyhraje nad vším, oko jde za hranami a rozdíly, ne za tím, co je jen světlé, a tvar čteme z jasu, ne z barvy. Nástroj počítá přesně tyhle tři věci a nic jiného. Napsali jsme o tom článek.

• Tři vteřiny nejsou marketingové číslo. Je to doba, po kterou se v laboratoři ukazuje fotka, když se měří, kam se lidé dívají. Sada MIT1003 (Judd a spol., 2009) má 1003 fotek, patnáct diváků a každou fotku tři vteřiny, bez zadání, co mají hledat. Na těch záznamech se dodnes učí modely pozornosti, ten náš včetně.

• Mapa počítá spektrální reziduum (Hou a Zhang, 2007). Hledá místa, která se vymykají tomu, co je ve fotce běžné: hrany, přechody světla a stínu, drobnou kresbu proti hladké ploše. Že oko jde za nimi, a ne za nejsvětlejším místem, změřili Tatler, Baddeley a Gilchrist (2005) a Baddeley s Tatlerem (2006).

• Pořadí stojí na pravidle vítěz bere vše s potlačením návratu (Itti, Koch a Niebur, 1998). Vybere se nejsilnější místo, na chvíli se utlumí i jeho okolí, protože oko se hned nevrací tam, kde právě bylo, a hledá se další nejsilnější.

• Tváře dostávají v mapě přednost, protože se na lidi díváme dřív než na cokoliv jiného, a to i když máme zadanou jinou úlohu (Cerf a spol., 2009). Kam se dívá člověk ve fotce, tam jde i pohled diváka (Kuhn a spol., 2005; Castelhano a spol., 2007), a portrét s pohledem do objektivu drží pozornost déle (Farroni a spol., 2002; Senju a Johnson, 2009).

Co v tomhle seznamu nenajdete, je pravidlo třetin, zlatý řez ani doplňkové barvy. Hledali jsme pro ně měření a nenašli.

Nástroj měří první pohled, ne názor. Neví, co je na fotce za příběh, nečte text, nezná vašeho klienta a netuší, že ten člověk vzadu je nevěsta. Měří, kam oko skočí, než se zapojí hlava. Někdy chcete, aby diváka vedl příběh a ne kontrast; pak má mapa pravdu a vy taky. Berte ji jako druhé oči na place, ne jako známku.

• První dva body na fotce jsou jisté. Zbytek je spíš pro ilustraci. Od třetího pohledu se totiž neshodnou ani skuteční diváci mezi sebou: v měřeních se dva lidé na třetím místě trefí do sebe sotva ve čtvrtině případů. Berte proto vážně jedničku a dvojku a se zbytkem zacházejte jako s náznakem.

• Na fotkách bez lidí je nástroj slabší. Tvář je jediná věc, kterou umí najít jistě; kde tvář není, jede jen po kontrastu a struktuře, a to je mnohem hrubší vodítko.

• A počítá průměrného diváka, ne toho vašeho. Neví, co je na fotce důležité, neví, co jste chtěli říct, a nerozumí obsahu. Je to měřítko, ne porota.