
Trápí mě takový zlozvyk. Když se mi někde líbí, chci to vyfotit. Když se mi tam líbí hodně, chci to vyfotit líp, než jak to ve skutečnosti vypadá. A když se mi to líbí úplně nejvíc, tak si to místo nakonec postavím sám, protože to pravé na světě neexistuje. Zní to jako tři různé nemoci. Je to jedna, jen ve třech stádiích.
Před pár lety jsem stál na Ruzyni s mlhostrojem. Jeho baterie měla asi dvanáctkrát vyšší kapacitu, než se smí vzít do letadla. Letěl jsem do Nepálu fotit tibetského mnicha a mlhostroj přibalil s sebou. Celník pátral v tabulce, jestli se baterie vejde do limitů. Patřila hluboko do červené. Koukl jsem mu přes rameno a ukázal prstem na úplně jiné číslo v zelené. Celník přikývl. Totéž se pak opakovalo ještě dvakrát. Ponaučení do života: není potřeba umět číst, stačí se před celníky tvářit dost sebevědomě.

Do Nepálu jsem tehdy vyrazil s mlhou, několika kostýmy a storyboardy. Na jiný projekt do Bratronic jsem vzal padesát lidí a svou vizi postapokalypsy. Na focení vrtulníků pro armádu mi horko těžko schválili foťák, cokoliv dalšího bylo zakázané… a fotky odtamtud mám v portfoliu dodnes.
Až po letech mi došlo, že se ta tři focení liší jedinou věcí. Kolik světa si vezu s sebou a kolik ho najdu na místě.
Tak jsem si jednotlivé fáze pojmenoval. Poutník, kočovník a stavitel. A protože mi to nedalo, přibyla po čase čtvrtá: spisovatel. Nejsou to kategorie fotografů, spíš stádia té nemoci. Každý z vás se v nějakém nachází, i když o tom neví. Jdeme na to.
1. Poutník
Poutník do světa přijde a nic na něm nemění. Najde svět, který už existuje, a přinese z něj nejlepší reportáž, jakou umí. A poutník je každý z vás. Svatební fotograf je poutník. Nevěstu si nevyrobil, kostel taky ne, a tchyně mu tam bude stát, ať chce, nebo nechce. Fotograf na dovolené je poutník. Moře tam bylo před ním a bude i po něm. Oba mají v ruce jediný nástroj, který si sami dovolí ovládat: úhel pohledu. Odkud se dívají. Co nechají v záběru a co vyhodí. Kdy přijdou a jak dlouho vydrží čekat.
Zní to skromně, je to ovšem věda. Poutník není architekt, ale editor. Vynechává nepodstatné a zdůrazňuje důležité. Většina lidí postupuje opačně: chtějí, aby se jim do fotky vešlo úplně všechno. Doma pak dumají, proč jejich fotky působí prázdně, i když jsou našlapané k prasknutí. Poutník si z celé Prahy vybere jedinou bránu. Na ni dopadá jedno světlo během jedné půlhodiny pečlivě vybrané z celého dne. Poutníkův příběh nevypráví, co se stalo, ale pouze to, co se rozhodl ukázat. Nic dalšího neexistuje, protože to nikdo nevyfotil.

V Číně jsme přijeli do Fenghuangu, o kterém jsme slyšeli, že je to pohádkově malebné, polozapomenuté město. Místo toho na nás čekal Český Krumlov v sezóně, Disneyland a Matějská pouť dohromady. LED girlandy blikaly na každém domě a já zoufal, že tam nejde vyfotit nic. Ráno v pět, bez turistů a s vypnutými světýlky, se město proměnilo ve starověkou Čínu. Nezměnil jsem jediný dům. Změnil jsem hodinu. Turisti, co přijeli v deset, si doma stěžovali, že Čína vůbec nevypadá jako v katalogu cestovky. Měli jen částečně pravdu. Ta opravdová spala, když se oni prodírali stánky se suvenýry.

Co si odnést, když jste poutník? Hlavně přemýšlejte:
- Co je na tom místě zajímavé? Co ho popisuje a kvůli čemu tam vůbec jste? Nadechněte se a řekněte v jedné větě, proč je vaše místo jedinečné. Jestli to nedokážete, foťák vás nezachrání ani v tisíci obrázcích.
- Z čího pohledu příběh vyprávíte? Nevěsta vidí jiný kostel než její tchyně. Malé dítě v moři vidí nekonečnou zábavu a cachtání, zatímco plavčík nekonečný zdroj nebezpečí. Vyberte si jedny oči a držte se jich.
- Jak do fotky dostat hloubku? Popředí, hrdina, pozadí. Krok stranou udělá z plochy prostor a je to nejlevnější postprodukce na světě.
- Jaké světlo bude fotce nejvíc slušet? Tohle, nebo si počkat dvě hodiny? Vraťte se na stejné místo v jinou hodinu. Jedno místo ve třech denních dobách vás naučí víc než tři místa v jedné. Spousta fotografů to alespoň podvědomě tuší a stejně to nikdy neudělá. Přivstat si ráno je nepohodlné.

2. Kočovník
Kočovník do světa přijde taky, ale veze si vlastní stan. Na zádech batoh, někdy ve velikosti maringotky. Někdy do něj přibalí světlo, občas pár asistentů, jindy přenosný skládací šatník s půlkou Barrandova. Ví, že na místě bude devadesát procent toho, co potřebuje, a zbylých deset si přiveze. Kde zakempuje, tam je na pár dní doma. Zatímco poutník doufá, že svět bude spolupracovat, kočovník počítá s tím, že nebude. U Nepálu jsem strávil půl roku přípravami a čtyři hodiny s foťákem. Kdo chce poměr lepší, nechť fotí z okna.

Kočovník nestaví, ale dolaďuje. Klášter v Lo stojí tam, kde byl postavený. Mniši jsou skuteční, korále nejstaršího lámy taky. Do scény jsem přidal vrstvu oparu, který tam ráno nebyl. Mnicha jsem posadil přesně tam, kde jsem ho potřeboval. Světlo, které mělo dopadat oknem, jsem zesílil. Puristé tomu říkají podvod. Mniši se zato nadmíru bavili a půjčili nám i lámu.

Příklad druhý: Benátky. V únoru 2017 jsme tam vezli kostýmy morových doktorů, lucerny s baterkami a mlhostroj. Benátky mají mlhu i smrt v dějinách zadarmo, přesto jsme si obojí přivezli, protože na „zadarmo“ není radno se spoléhat. Město jsme na jedno ráno vrátili o čtyři sta let zpátky a moru dali tvář.


A ráno? Matěj zastavil provoz na jednom z nejrušnějších mostů a za cvičené holuby vděčím třem pákistánským imigrantům. To si prostě nevymyslíte. To se musí přivézt, nebo potkat.

Kočovník chápe jeden princip, se kterým se poutník zatím potýká. Vesmír pomáhá připraveným. V Číně jsme strávili dva dny hledáním skály, ze které by se dalo fotit na druhou skálu, bez níž by příběh nedával smysl. Poslední noc nás místní mnich ve tři ráno zavedl přesně na místo z mého storyboardu. Nebyla to náhoda. Večer jsem mu ten storyboard ukázal a on věděl, kde to je. Kdybych ho neměl nakreslený, neměl bych ani fotku. Zázraky se dějí lidem, kteří mají plán, co s nimi udělají. Audentes Fortuna iuvat!
Co si odnést, když jste kočovník:
- Připravte se. Čím víc dopředu a důkladněji, tím lépe. Moodboard, storyboard a seznam záběrů, než koupíte letenku. Nemusíte umět kreslit, bohatě postačí panáček a šipka, odkud přichází světlo. Obrázek se navíc dá ukázat i lidem, kteří neumí česky. Třeba nepálským mnichům.
- Koukněte se, jak to udělali ostatní. Filmaři, malíři a fotografové pravděpodobně řešili podobný problém před vámi. Už to vymysleli za vás; stačí to najít, zahodit pýchu a nasát inspiraci.
- Jedna taška vrstev a stop. Kus kostýmu, který se složí do batohu. Jedno světlo na baterku. Něco na výrobu atmosféry. U mě mlhostroj, u vás třeba svíčka. Kočovník, který potřebuje stěhovák, už není kočovník.
3. Stavitel
Stavitel přijde na prázdné místo a postaví tam svět, který předtím neexistoval. Příběh místa. Historii postav. Co kdo jí, čeho se bojí a co má pověšené za dveřmi. Pak sežene lidi, kostýmy a rekvizity. Všechno rozmístí tak, aby to dávalo smysl, i když se divák podívá do kouta. Divák hnidopich se do kouta podívá vždycky. Spolehlivě.

Tady už se realitou nemanipuluje – realita se tu vyrábí. Focení je jenom jeden z dílků skládanky. Psaní, produkce, scénografie a trochu režie. Foťák přijde ke slovu na konci, na deset minut. Na Pustinu se sešlo přes padesát lidí v kostýmech a s vlastními vozítky v bývalé raketové základně v Bratronicích. Pět dní focení v mrazu a skoro měsíc ve Photoshopu. Nejvíc to připomíná natáčení malého filmu. Děláte režiséra, producenta a kulisáka zároveň, akorát nikdo z nich nedostane zaplaceno.

Začíná to vždycky stejně: příběhem. Kostýmy a lokace přijdou na řadu později. Vymyslím si, jaký ten svět je, kdo v něm žije a proč. Pak hrdinu. Málo fotografů o hrdinovi přemýšlí, mají přece šikovnou modelku. Modelka není hrdina (radši jí to ale neříkejte); modelka je člověk, který přišel včas. Hrdina má naproti tomu vlastní vkus, motivaci a žije ve světě, který má vnitřní logiku. Lovec z Pustiny bydlí v domku na nožičkách, aby se k němu neprokousali radioaktivní pavouci. Loví zmutované šváby. Po večerech pěstuje bylinky, protože šváb bez bylinek chutná jako… to si domyslete. To všechno je samozřejmě blbost. Ale díky té blbosti vím, kam ve scéně postavit květináče. Pod lampu. Kam dát rádio, aby na něj lovec dosáhl. Kam pověsit bundu – hned za dveře, jako doma. Scéna je pak logická a divák nemá pocit, že jsme ji vyrobili ze vzduchoprázdna. Dobrá fotka má v každém rohu důvod. Špatná má v každém rohu rekvizitu.

Druhou věc se stavitel naučí rychle a bolestivě. Nákupní seznam. Z každé scény vypadne seznam věcí, které je třeba sehnat, půjčit, koupit nebo vyrobit. U Studené války v něm bylo mimo jiné: jeden bunkr protivzdušné obrany, jedna slévárna na popravu, třicet chlapů do uniforem a stará auta. Když si všechno sepíšete na papír, produkční seznam se promění na seznam telefonátů. Velké myšlenky zvládne kde kdo a u piva je slyšet pořád. Zavolat do slévárny, jestli si u nich můžu popravit britského agenta, k tomu se odhodlá málokdo. Majitel nám mimochodem řekl ano a zeptal se, jestli chceme i světlo.


Zatřetí: lidé. V tom bunkru stálo skoro dvacet chlapů najednou a fotka oproti filmu nic neodpustí. Zmrazí jeden okamžik a ten musí sedět u všech dvaceti. Řešení ja naštěstí jednoduché: každému aktérovi dejte roli a úkol. Ty jsi spojař, pokoušíš se dovolat velení. Ty podáváš kladivo. Ty se snažíš uvolnit zaseknutý řetěz. Člověk s úkolem ví, co má dělat. Člověk bez úkolu čeká na vaše pokyny a mezitím stojí jako solný sloup.
Co si odnést, když jste stavitel (nebo se chcete stát):
- Pět otázek o světě, než sáhnete na rekvizitu. Kdo tu žije? Z čeho? Čeho se bojí? Co tu svítí? Co by tu leželo na stole? Pět odpovědí a scéna se složí skoro sama. Bez nich se dá zfušovat taky, jenom vypadá jako výkladní skříň vetešnictví.
- Kompozice je první pevný bod a pak se nemění, ani kdyby radioaktivní žáby padaly. Kompozice určuje, co bude na snímku vidět, a tím pádem i co ne a na co se můžeme vykašlat. Kdo hledá kompozici s hotovou scénou, přestavuje všechno třikrát a modelové ho tiše nenávidí.
- Sviťte ve třech vrstvách, vždycky ve stejném pořadí. Hlavní světlo na hrdinu, aby mu to slušelo. Motivované světlo, které vypadá, že jde z lampy nebo z okna, ale je vaše. A pak světla do prostoru, aby měla scéna hloubku. Kdo začne světly do prostoru, za hodinu nasvítí všechno kromě hrdiny.
4. Spisovatel
To nejlepší nakonec. Zatímco stavitel vyrobí svět pro jednu sérii a jde dál, spisovatel si svůj svět hýčká. Jedním tahem staví a boří města, přidává postavy a zase je ubírá, nechává je mluvit nebo mlčet. Když se hrdina přestane hodit, zemře. Když potřebuje město, založí ho a dá mu letopočty. Po pár letech má svět vlastní historii a žije sám i bez autorova přičinění. Stavitel postaví kulisu a po focení ji rozebere. Spisovatel píše román, v němž každé focení představuje jednu kapitolu.

Pustina má kapitoly tři a jedno ocelové město schované za kameny. Dobrodruzi začali expedicí profesora Vrby na Šumavu v září 1893, pokračovali ztraceným deníkem jeho dcery Marie, který našel pošťák v říčce roku 1906. Nakonec objevili bytost, o které v deníku nebyla ani zmínka, protože z původní výpravy nezůstal nikdo, kdo by ji zapsal. Každá událost má data, jména a dokumenty, protože fotky to potřebují a diváci ještě víc. Některé postavy mezitím zemřely. Nevadí. Svět s hřbitovem je uvěřitelnější než svět bez něj a spisovatel je jediný fotograf, který smí své hrdiny vymazat.
Má to výhodu, kterou si uvědomíte až zpětně: přestanete se bát prázdného papíru. Nová fotka není nový svět, pouze nová kapitola. Celou historii svého světa jste už vymysleli dřív, a díky tomu máte jasnou představu, co v ní být má a nemá. Půlku rozhodnutí jste udělali před dvěma lety, když jste zrovna chytli slinu. A diváci, kteří znají první kapitolu, chtějí druhou. Na fotku se jen díváte. Do světa se vnoříte.

Každý spisovatel potřebuje bibli světa. Jeden dokument, jediné místo, kde se rozhoduje, jaký svět je. Co je kánon, co bláznivé nápady, co se už stalo a co ještě ne. Kdysi jsem používal sešity a šanony se storyboardy. Dnes mi s tím pomáhá umělá inteligence. Pamatuje si celý svět líp než já, hlídá, aby měl hrdina na třetí fotce stejnou jizvu jako na první, a nakreslí mi skicu záběru dřív, než seženu jediného modela. Spisovatel, který si nepamatuje vlastní svět, píše pokaždé první díl.
Co si odnést, když chcete být spisovatel:
- Napište bibli, i když má svět jednu fotku. Příběh, postavy, místa, co už bylo, co chybí. Stačí jedna stránka. Druhá fotka přijde snáz, když ví kam.
- Pište letopočty a jména. Fiktivní svět s daty je uvěřitelnější než skutečný bez nich. Marie Vrbová má v deníku zápis z 19. července 1893. Jeden divák mi dokonce psal, kde se dá takový deník koupit.
- Nerozebírejte kulisy. Aspoň ne v hlavě. Druhá kapitola stojí půlku práce té první a vypadá dvakrát líp. Postavu, která v příběhu dosloužila, nechte klidně zemřít. Nikdo se nebude ptát, kam se poděla, pokud jí dáte hezký pohřeb.

Kam se zařadit?
Nikam. A všude. Stavitel nemá o nic větší prestiž než poutník. Je to škála, já sám si ji za rok projdu celou. Když fotím vrtulníky pro armádu, jsem poutník. Kam mě postaví, tam stojím a nehnu se ani o píď. Když jedu na Faerské ostrovy s jedním kostýmem a mlhostrojem, jsem kočovník. Když si před Vánoci zapálím auto, jsem stavitel. A když se k tomu samému autu za rok vrátím s další kapitolou a novým hrdinou, jsem spisovatel. Nejlepší fotky v portfoliu mám ze všech čtyř. Žádná není lepší proto, že na ní bylo víc lidí. Jen dražší.

Jediné, co se mění, je to, kolik rozhodnutí uděláte před focením a kolik až s foťákem v ruce. Teď se zkuste zamyslet: čím víc rozhodnete předem, tím svobodnější jste na place. Fotograf, který na místě hledá úhel záběru, nemá čas na hrdinův výraz. Fotograf, který má úhel vyřešený půl roku, se může věnovat hrdinovým emocím. Plán není klec, která vás omezuje. Plán je důvod, proč si na místě můžete dovolit být líní.

Takže pointa. Lepší fotku mi za dvacet let udělalo jen pár věcí. Přesnější plán. Zajímavější hrdina. Lepší kostým. Silnější místo. Dobré světlo. Foťák přišel ke slovu až úplně nakonec… a to říkám jako člověk, který jich koupil hodně. Foťák za mě příběh nenapíše, slévárnu nesežene a mlhostroj přes celnici neprotáhne. Umí jen zachytit svět, který jste před něj postavili. Nebo našli. Nebo přivezli v batohu. A když před ním žádný zajímavý svět neexistuje, vyfotí to taky. Jen se pak divíte, proč nad vašimi fotkami diváci zívají.
Kde se to naučit
Poutník se učí kompozici, protože úhel pohledu je jeho jediná zbraň. Celé je to ve videu Kompozice 3.0. Ohnisko, vzdálenost, úhel záběru, hloubka a filmová řeč, tedy jak ze sedmi fotek udělat příběh.
Kočovník potřebuje to jedno světlo z batohu použít tak, aby vypadalo, že tam bylo odjakživa. O tom je Světlo 4.0: motivované světlo, hloubka prostoru a svícení za tmy. Je v předprodeji za 1 290 Kč a 29. listopadu se objeví ve vaší Knihovně.
Stavitel si to musí zkusit na vlastní kůži. O produkci se dá číst. Naučit se dá jen tím, že vás na místě přestane poslouchat dvacet lidí a vy to zvládnete. Přesně na to jsou zážitkové semináře. Postavený svět, herci v kostýmech, mlha a tým asistentů. Vy si odnesete fotky, které nikdo jiný nemá.
Nebo foťte svět takový, jaký je. Je to taky svět. Jen mu nikdo nepověsil bundu za dveře a je to na něm vidět.






