Divák vám dá tři vteřiny. Neberte si to osobně. Má oko postavené na hledání ovoce, hadů a partnerů, vhodných k rozmnožování. Ne na prohlížení Instagramů. Ostře vidí jen kruh velký zhruba jako desetikoruna v natažené ruce (zkuste si sami). Všechno ostatní je rozmazané, dokud tam oko neskočí. A skáče třikrát za vteřinu, hopky hop. Vy, jako fotograf, ovlivníte zhruba první tři skoky. Pak se diváci rozejdou, každý jinam, a je konec.
A proč by vás to mělo zajímat? Protože za ty tři vteřiny se rozhodne všechno. Divák musí najít hlavní objekt a pochopit, co se na fotce děje. Zorientovat se. Když to stihne, paráda. Fotka funguje. Může ji začít zkoumat, vnímat obsah, cítit emoce a všechny tyhle.
Když ne, jede dál. Ve feedu, v galerii, v časopise. Světlo, retuš i barvy, které jste tak usilovně pilovali, se do hry vůbec nedostanou. A víte, co je nejsmutnější? Vy to z vlastní fotky většinou nepoznáte. Znáte ji, víte, co na ní je, plus jste jí upravovali. Vidíte všechno správně. Divák ne.
Dobrá zpráva je, že ty tři skoky se dají řídit. Na focení kompozicí, světlem, pózou. Po focení ořezem a retuší. Možná to už děláte. Možná ne. Každopádně je dobré zjistit, kde je pravda.
Dárek. Zadarmo. Webový nástroj První tři vteřiny
Máme pro vás dárek. Rychlý, jednoduchý a funkční nástroj, který vám přesně (a rychle a zadarmo) řekne, jak ty první tři vteřiny vypadají na vaší fotce. Pro pokročilé, kteří vydrželi déle než tři vteřiny, je tu zbytek čtení: kam ty skoky jdou a proč.
Co se stane, než začnete přemýšlet
Nejdřív ta mince. Sítnice vidí ostře jen malý kousek uprostřed. Zbytek fotky je rozmazaný, mozek si ho dopočítává. Proto oko skáče. Každé zastavení trvá zhruba třetinu vteřiny a pak hopky dál.
Před prvním skokem se ale stane něco důležitého. Mozek si z rozmazaného čehosi vytáhne podstatu. Za zlomek vteřiny ví, jestli kouká na krajinu, kuchyň nebo člověka. A pak skočí. Vždycky doprostřed. Ať máte na fotce cokoliv. Je to nejsilnější zvyk, který oční kamery znají. A je trochu smutné, že to nenajdete v žádné fotografické učebnici. Ale asi chápu proč, ono komponovat všechno na střed by nebyla zas taková zábava, že?
Druhý a třetí skok hledají, co na fotce vlastně je. Po první vteřině se diváci rozejdou. Každý jinam. U fotky se už nikdy nesejdou, na rozdíl od filmu, kde je srovná střih. Pro nás z toho vyplývá jednoduchá věc. Ty tři první skoky musíme (a chceme) řídit. Jak? Čtěte dál.
Obličej vyhraje. Potvrzuje 12 z 10ti kojenců.
Je na fotce obličej? Pak je hlavní. Ať jste fotili cokoliv. Malý obličej v rohu dostane první nebo druhý pohled skoro vždycky. I když měl divák za úkol hledat něco jiného. Novorozenec starý 37 minut sleduje nakreslený obličej déle, než ten samý obličej s přeházenýma očima a pusou. A to ještě ani nebyl na semináři o kompozici!
Na obličeji vládnou oči. A oči ukazují dál. Kam se dívá člověk na fotce, tam se podívá divák. Nedokáže si pomoct, i když ví, že to nic neznamená. Je to nejsilnější nástroj, který máte. Žádná vodicí linie se jí nevyrovná. A portrét, který se dívá do objektivu, udrží diváka déle než ten, který kouká z okna.
A pak jedna smutná zpráva. Obličej se nedá ztlumit. Věda to zkoušela, jemnými úpravami obrazu. Pozornost jinam přidat šlo. Vzít ji obličeji nešlo. Kolemjdoucí vzadu na svatbě tedy zůstane druhým hrdinou, dokud ho nevyretušujete. Klonovací razítko je jediná věc, která na něj platí.
Oko hledá siluety.
Obličej máme. Co dál? Další pohled jde vždy za siluetou a odlišností. Za hranou, za přechodem světla a stínu, za strukturou vedle hladké plochy. Velkou bílou stěnu přeskočí. Zato flek na čipu najde hned. Proč? Protože se liší. A má hrany.
Proč zrovna hrana? Protože hrana je obrys a obrys je tvar. A tvar je to jediné, co náš předek v pralese potřeboval přečíst rychle. Je to zvíře? Je to člověk? Sežere mě to? Budeme se množit? Barva je tu k ničemu. Oko jí čte hrubě a nepřesně. Jas čte jemně. Mozek z něj složí obrys, hloubku a stín. Siluety. Nedá se to vypnout.
Nejlepší důkaz nemáme od psychologů, ale od můr. Příroda dělá tenhle pokus už asi milión let: kdo má obrys, umře. Proto má tolik zvířat pruhy a skvrny přes okraj těla. Nemaskují barvu, maskují hranu. Biologové to změřili na umělých můrách a divokých ptácích. Můry se vzorem přes obrys přežily líp než tytéž můry se vzorem uvnitř těla. Ptačí oko a lidské oko hledají totéž. Obrys.
Co z toho? Udělejte z modelky obrys. Siluetu. A tohle si přilepte nad monitor: Silueta-Je-To-Hrozně-Moc-Nejdůležitější. Vykřičník!
Barva… zas tak moc nefunguje.
Já vím. Barvy řešíme rádi a moc. Já taky. Jenže sorry. Barva rozhoduje o tom, kam se člověk podívá v krajině. V pralese. U květin. Na normálních (mých) fotkách dělá jinou práci: vyrábí náladu, denní dobu, teplo a zimu. Pro navedení oka v první chvíli funguje spíš minimálně. Takže jí tu trochu přeskočíme.
Slepí profesionálové.
Tady jsem trochu smutný, protože poslední nález je varování. Hlavně pro mě. Začátečník se dívá na obličeje a věci. Umělec bloudí po struktuře a pozadí. Vidí kompozici, kterou náhodný kolemjdoucí nevidí. Zato nevidí obličej v pozadí, který ten samý kolemjdoucí vidí jako první. Takže čím lepší fotograf jste, tím méně vidíte to, co vidí klient. Gratuluju!
Dárek! Zadarmo!
No a proto všechno jsme vyrobili nástroj. Není to porota, není to soudce. Je to rychlá pomůcka pro slepé profesionály i zvídavé začátečníky. Nahrajete fotku a hned uvidíte, kam oko skočí. Co s tím uděláte, už je jen na vás. My ho používáme na kontrolu fotek před retuší a po ní. Funguje docela zázračně.
Co s tím, když oko bloudí
Když oko trefí to hlavní hned, máte vyhráno. Gratulujeme. Když bloudí, tady vám s tím pomůžeme:
Kompozicí. Kontrast a linie rovnou při focení.
Světlem. Oddělit postavu od pozadí světlem, ne barvou.
Pózou. Pohled jako šipka, silueta jako tvar.
Retuší. Poslední záchrana. A také místo, kde řešíme ty barvy.
