
Každá rodina ji má. Krabici od bot, kterou někdo zdědil, přestěhoval, zase přestěhoval – a nikdy neotevřel. Pod víkem se přitom nachází poklad: negativy. Stovky políček a desítky let rodinného života. Pod nánosem prachu se schovává název psaný tlustou fixou: FOTKY. Toliko k dokumentaci.
Kdy to bylo? Kde to bylo? Kdo to byl? Babička si matně vybavuje, že ráda fotila, když byla mladá, což zhruba odpovídá rozpětí 1950 až 1975. Podle její momentální nálady můžeme dalších deset let přidat, nebo odebrat.
Před pár týdny mi přišel e-mail přesně o takové krabici. Naskenované negativy po rodičích – bez data a bez popisku. A otázka: Dá se z toho vůbec něco zjistit?
Dá. Jen to chce přestat se dívat na fotku jako na vzpomínku a začít ji analyzovat jako místo činu. Vzali jsme jedinou fotku, tu nejtěžší. Všechny další už půjdou jako po másle.
Případ: Noční Praha
Na fotce je noc. Nad Hradem svítí reflektory, paprsky míří do nebe. Na mostě se srotil dav. Dole projíždějí auta. Žádný nápis, nikdo nedrží noviny, natož kalendář. Jen tma, světlo a spousta lidí v kabátech.
Na otázku „kdy to bylo“ se přímo odpovědět nedá. Na otázku „který rok to být nemůže“ ale ano. Pokusíme se určit datum vylučovací metodou: nikoliv najít přesný rok, ale škrtat ty, které nesedí. Co zbude, je výsledek.
Jak prosté, milý Watsone!
Stopa první: Světla svítí
Hrad svítí, lampy také. Auta mají zapnuté světlomety, které nikdo nezakrývá. Zní to jako maličkost, ale našli jsme první tvrdý důkaz. Za protektorátu platilo přísné zatemnění a svítit se nesmělo. Tahle fotka tedy nemůže být z let 1939 až 1945.

Spodní hranice: květen 1945. První stopa – a celou druhou světovou válku můžeme vyškrtnout.
Stopa druhá: Státní poznávací značka
Ze stojícího auta vyčteme značku. Na první pohled je to jen tmavá šmouha. Když ji ale zesvětlíme a zvětšíme, ukáže se ve výřezu šest bílých číslic na černém podkladu. Žádná písmena. Trochu to připomíná číslo vězně, ve skutečnosti je to číslo vojáka.

Systém značek se u nás měnil několikrát a každá změna vytyčuje ostrou hranici (přehled najdete např. na Wikipedii pod heslem Státní poznávací značky v Československu, poválečné období podrobně rozebírá k-report.net). Po válce měla civilní auta písmeno země a kód okresu. Vojenská vozila stála mimo systém: bílé číslice bez písmen na černé tabulce, maximálně šest cifer. Platilo to od roku 1945 do roku 1953, kdy se přešlo na dvoupísmenné série.
Horní hranice: 1953. Historie automobilismu nám zúžila výběr na osm let.
Stopa třetí: Tvar auta
Auto na fotce nemůže být starší, než kdy začala jeho výroba. Předválečná auta mají světlomety na stojáncích – trčí mezi maskou a blatníky jako oči šneka. U poválečných jsou zapuštěné přímo do blatníků. Přesně jako na naší fotce.
Modelem jsme si nebyli jistí a nechtěli jsme hádat naslepo. Výřez jsme hodili na veteránské fórum. Nadšenci, kteří čtyřicet let leští jedno auto, ho identifikovali za deset minut. A ještě připojili informaci, ve kterém roce se měnila mřížka chladiče.

Nic nového tahle stopa nepřinesla, jen potvrdila spodní hranici. V detektivce ovšem platí, že dvě indicie ukazující stejným směrem jsou silnější než jedna.
Stopa čtvrtá: Účesy a klobouky
Tady začínají měkké důkazy. Móda neurčí přesný rok, pouze dekádu. Ženy mají vlasy k ramenům a nad čelem vyčesanou rolku. Kabáty mají hranatá ramena. A muži jsou z velké části bez klobouku.
Nepřítomnost pokrývek hlavy skrývá překvapivě důležitou informaci. Ve třicátých letech chodil bez klobouku jen ten, kdo ho zrovna ztratil. Holé hlavy na ulici patří až do poválečné doby. Druhá polovina čtyřicátých let sedí líp než cokoliv jiného.

Stopa pátá: Roční doba
Lidé nosí těžké zimníky. Světla se odrážejí od mokré dlažby. Stromy ale ještě mají listí a není vidět sníh. Podzim.
Reflektory nad Hradem plus dav na mostě nevypadají na obyčejnou středu. Vypadají na státní oslavu. Na podzim připadá jen jedna, která by stála za to: 28. říjen.

Verdikt
Druhá polovina 40. let, nejpravděpodobněji 1946 až 1948. Jistě po květnu 1945, téměř jistě před rokem 1953. Nejspíš 28. října.
Všimněte si, že jsem neurčil přesný rok, ale rozpětí. To není slabina, to je poctivost. Kdybych napsal „1947“, vypadal bych chytřeji… a hryzalo by mě svědomí. Rozpětí se dá později zúžit, pokud někdo objeví detaily, které jsem přehlédl. Vymyšlený rok se však za půl roku promění v rodinnou pravdu, kterou se už nikdo nebude obtěžovat ověřit.
Jak bych pokračoval v pátrání, kdybych chtěl najít konkrétní den? Zaměřil bych se na tři věci:
- Potisk na okraji negativu.
- Sousední políčka na tomtéž pásu.
- Srovnání fotky s datovanými snímky oslav ve fotoarchivu. Někdo tam ten večer fotil taky – jen si na rozdíl od babičky zapsal datum.
Jak na vaši krabici: 5 pravidel datování
Tohle byl jeden případ. I když máte krabic víc, postup je pořád stejný. Zde je pár tipů, které vám pátrání usnadní:
- Skenujte s okrajem. Nejlevnější a nejpřesnější informace není na fotce, ale na proužku kolem ní. Většina lidí tenhle proužek při skenování uřízne. Pak hledají rok v obrázku – a on přitom ležel o centimetr vedle. Výrobci tam vypalovali značku filmu:
- ORWO znamená rok 1964 a později.
- AGFA s kódem W IF je východoněmecký Wolfen mezi lety 1953 a 1964.
- Foma vyrábí svitky od roku 1932.
- Kodak tiskl na okraj symboly, tečky, čtverečky a trojúhelníky, které se dají přeložit na rok podle převodních tabulek.
- Datuje se pás, ne políčko. Jedna role filmu se typicky vyfotí během pár dní, maximálně týdnů. Stačí na celém pásu najít jedno políčko, které se datovat dá, a máte datovanou celou roli. Nejlepší kotva v rodinném archivu je dítě, u kterého znáte datum narození. Fotka tetičky, když byla malá a měla pusu umazanou od dortu, je cennější než Hrad v reflektorech. Hrad vypadá pořád stejně, teta stárne spolehlivě.
- Od tvrdých hranic k měkkým. Tvrdá hranice je fakt, který určité roky bezpečně vylučuje (značka auta, nápis na filmu, stavba, která ještě nestála). V Praze je to třeba Stalinův pomník (1955–1962), Nuselský most (od 1973) nebo metro (od 1974). Na úřadech, razítkách a uniformách zkoumejte státní znak: do roku 1960 klasický, potom socialistický s hvězdou. Měkké důkazy (móda, účesy) pak zpřesní to, co tvrdé ohraničily.
- Zapisujte důvod, nejen rok. Rozpětí patří do názvu souboru, třeba 1946-1948_praha-hrad-reflektory_pas03-12.tif. Důvod patří do metadat souboru nebo do tabulky. Jeden řádek na pás: odkdy, dokdy, z čeho to víte.
- Pozor, některé krabice koušou. Starý nitrátový film hoří i bez přístupu vzduchu. Nepokládejte ho na horký skener, i když vás zajímá, jak vypadá Hrad v plamenech. Zbystřete i v momentě, kdy krabice voní jako okurkový nálev. Nejsou to okurky, ale octový syndrom značící rozpad acetátové podložky. Je to nevratný proces, nakažlivý pro sousední filmy. Takové pásy oddělte a naskenujte jako první.
Kde hledat nápovědu
Detektiv bez archivu je jen člověk s lupou. Tady odpovědi skutečně najdete:
- Fotoarchivy: Fotobanka ČTK, Archiv hlavního města Prahy, Národní archiv, krajská a městská muzea, oblastní archivy. Většina má sbírky prohledávatelné online.
- Vyhledávání podle obrázku: Google Lens nebo TinEye. U známých míst a událostí často najdete publikovanou (a datovanou) verzi téhož výjevu.
- Poznávací značky: Česká Wikipedie (Státní poznávací značky v Československu) a k-report.net.
- Filmový materiál: Wikipedie k ORWO a historii Fomy, převodní tabulky okrajových kódů Kodaku. Fotografická komunita na temnakomora.cz vám dokáže určit film podle obalu i podle perforace.
- Auta, tramvaje, uniformy: Veteránská a modelářská fóra, kluby vojenské historie. Nadšenci jsou nejpřesnější databáze, jaká existuje – a navíc mají radost, když se jich někdo ptá.
A kde to zrychlí AI?
Všechno, o čem jsem psal, se dá udělat ručně. Trvá to dlouho, ale kromě výsledku budete mít i pocit dobře odvedené práce.
Jestli nechcete pátráním trávit dlouhé zimní večery, zapřáhněte umělou inteligenci. AI vytáhne detail z tmavého výřezu a přečte značku, kterou okem nerozluštíte. Pozná typ auta, budovy nebo uniformy. Přeloží cizí nápis. Především navrhne stopy, na které byste sami nepřišli, a řekne vám, kde je ověřit.
Zlaté pravidlo ale platí pořád: od AI nikdy neberte konkrétní rok jako dogma. Řekne vám ho hned a sebevědomě. Zeptejte se znovu a vyplivne úplně jiný – se stejnou dávkou sebevědomí. Ptejte se „z čeho to usuzuješ“ a aspoň jeden článek toho řetězu ověřte v archivu. AI je dobrý detektiv, který nosí stopy. Pospojovat si je musíte sami.
V sobotu 24. října na online semináři AI pro fotografy 2027 ukážu, jak si z AI udělat právě takového parťáka. Takového, který zná vaše fotky, váš vkus i vaši práci, a dělá za vás těch devadesát procent práce, která vás nebaví. Výběr, masky, retuše, galerie, maily, nabídky. A jak se ho ptát, aby vám nelhal. Když vám sobota nevyjde, dostanete záznam a všechny materiály.
Nebo nechte krabici v šuplíku dalších čtyřicet let. Vnoučata vám poděkují. Budou mít o detektivku víc.



