
Kamarád skáče přes potok a vy mačkáte spoušť jako o život. Doma pak zjistíte, že jste cvakli čtyřicet fotek jeho bot, občas s useklými lýtky. Dcera běží po pláži a na fotce to vypadá, že kulhá. Auto kolem vás prosviští stovkou, ale na snímku vypadá, že zrovna zaparkovalo. A modelka, kterou jste poprosili, ať se projde, chodí jako tučňák v tanečních.
Pohyb je zrádný. Co naživo vypadá rychle, akčně a zběsile, je na fotce strnulé. Co naživo vypadá ladně a elegantně, je na fotce kostrbaté.
Tady je šest situací, ve kterých se pohyb fotí nejčastěji, a tipy, co v nich doopravdy funguje.
1. Ostrá fotka není rychlá fotka
Oko pozná pohyb podle toho, co není ostré. Vezměte fotce rozmazání a seberete jí rychlost. Krátký čas, který všechno zmrazí, je proto ta nejjistější cesta, jak z jedoucího auta udělat auto zaparkované. Anebo odtažené – zeptejte se na to dálničních radarů.
Nechte něco rozmazat. Auto při krátkém čase závěrky stojí. Pneumatiky mají vzorek tak ostrý, že byste se o něj pořezali, silnice jakbysmet. Svět se zastavil. S delším časem se ale kola rozmažou do kruhu, silnice do dlouhé šmouhy a auto najednou jede. To samé platí pro běžce, cyklistu nebo psa na louce. Oko potřebuje kousek rozmazání, aby uvěřilo, že se něco hýbe.

Dynamiku lze přidat i bez rozmazání hlavního motivu. Někdy stačí, když v pozadí lidé běží a popředí zůstává klidné. Takový kontrast pak vyrobí akci za vás. Hrdina rozjímá uprostřed chaosu a divák má pocit, že se kolem děje něco důležitého. Úplně přitom stačí časy kolem 1/30s a drama je na světě.
Ta nejlepší kombinace? Model ostrý, svět rozmazaný.
Zmrazíte člověka zábleskem a pozadí rozmažete tím, že s foťákem jedete za pohybem. Říká se tomu „švenk“. Nastavíte delší čas, foťákem sledujete model a v jedné chvíli blesk odpálí. Blesk model zmrazí, delší čas mezitím rozmaže všechno kolem. U kol to funguje skvěle: jezdec je ostrý do posledního paprsku a svět kolem něj ujíždí. Nic jiného rychlost tak přesvědčivě neukáže.

Jedna technická poznámka k zmrazení bleskem: Čím nižší výkon, tím kratší záblesk. Ateliérový blesk na nízkém výkonu hoří tak krátce, že zmrazí pohyb lépe než jakýkoliv čas závěrky – zhruba někde kolem 1/5000 až 1/8000 vteřiny. Výkon tedy dolů a ISO nahoru.
2. Lidé v pohybu
Modelka jde ulicí. Tanečnice letí přes jeviště. Bojovník kope ve výskoku. Dítě skáče do kaluže. Jak to vyfotit?

Většina fotografů zareaguje stejně: nastaví sériové snímání, kontinuální ostření a drží spoušť, dokud se z foťáku nezačne valit kouř. Pak doma projdou celou sérii a zjistí, že ani na jedné fotce není TEN správný moment. Každý pohyb totiž vyvrcholí v jediném nejlepším okamžiku, který trvá setiny vteřiny. Sériové snímání ho s jistotou mine. Vždycky vyfotí chvilku před a chvilku po.
- Osekejte pohyb na minimum. Čím víc se toho děje, tím větší je šance, že se něco pokazí. Model musí myslet na rozběh, odraz, ruce, obličej, dopad – a vy se mezitím soustředíte na ostření, rytmus a světlo. Všechno, co do fotky nepatří, vyhoďte. Ze tří kroků rozběhu před skokem udělejte jeden.
- Chůze se nefotí chůzí. Model, který jde k vám, se po pár metrech dostane mimo ostrost, světlo i kompozici. Zastavte ho. Nechte ho nakročit a pak ať se jen houpe tam a zpátky a mává rukama. Na fotce je vidět chůze, ve skutečnosti stojí na místě. Vy máte všechno pod kontrolou a můžete fotit, dokud se netrefíte do Nejkrásnějšího Kroku™.

- Sek mečem je pět centimetrů. Celý nápřah, otočka, švih přes celé tělo? Vůbec ne. Fotí se jen posledních pět centimetrů před zásahem a výraz. Úplně to stačí. Divák si zbytek domyslí a šermíř se neunaví po třetím pokusu.
- Když pohyby vrchol nemají. Salta a piruety fotím nerad. Je to pořád stejná otočka dokola, žádná chvíle v ní není hezčí než ty ostatní. Na fotce pak model buď visí hlavou dolů, nebo stojí na jedné noze a tváří se, že ho bolí záda. Když je to aspoň trochu možné, nahraďte je fázemi pohybu, které vrchol mají: odraz, nápřah, výskok, rozštěp.

A co dělat, když mi fyzikální zákony nedovolují pohyb ošidit? Když fotím nejrůznější výskoky, kopy a akrobatické kousky, postup je následující:
- Nejdřív se jen dívám. Poprosím modela, ať mi pohyb předvede jednou, dvakrát, třikrát. Bez foťáku. Hledám, kde je nejvyšší a nejhezčí bod. Pak se s ním poradím – sportovec o svém pohybu ví násobně víc než fotograf.
- Pak fotím bez světel. Jde mi jen o rytmus. Musím se naučit zmáčknout spoušť přesně ve chvíli, kdy je model nahoře. Ne o chlup dřív, ne o chlup později. Není nic trapnějšího než po skvěle provedeném výskoku oznámit, že ho chci znovu, protože jsem zaspal.
- Ostřím jen jednou, zato přesně. Model se postaví na místo, kde bude nejvyšší bod pohybu. Pomůžu si židlí nebo krabicí, pokud levitace není součástí výkonu. Zaostřím, vypnu autofokus a s ostřením už nehýbu.
- Výraz nakonec. Sportovci trénují pohyb do roztrhání těla, výraz trénují pouze herci a tanečníci. Takže když máte gymnastu v dokonalém rozštěpu tři metry nad zemí, jeho obličej bez přípravy vypadá, jako by právě rodil ježky v aerodynamickém tunelu. Pomůže jedině uvolnění a opakování: skočit znovu a myslet u toho na tvář.

Světlo volím podle nálady, kterou má fotka vyvolat. U bojovníků a sportovců tvrdé, kontrastní, se silnými protisvětly, které klidně přebijí hlavní světlo. Drama a pot. U baletu jemnější, měkčí, ladnější. Pohyb chci zvýraznit pořád, ale ne za cenu toho, že z něžné baletky udělám gladiátora.
3. Souboj
Souboj je pohyb pro dva. Má jedno pravidlo, které vám ušetří stovky fotek: dobře vypadá začátek a konec pohybu. Prostředek nikdy.
Nápřah, kdy je meč nad hlavou a bojovník se chystá k úderu. Nebo dopad, kdy čepel narazí na štít a protivník se kroutí pod ranou. Takové fotky zachytí napětí i nespoutanou brutalitu. Prostředek, kdy meč letí vzduchem, vypadá na fotce uboze – jako dva lidi, co si podávají hokejku. Divák v něm nečte sílu, jen nejistotu.

Mějte na paměti, že souboj na fotce není souboj, ale secvičená choreografie. Pokud doufáte, že si ulovíte dobré snímky na HEMA nebo buhurt turnajích, připravte se na hořké zklamání. Nejlepší modelové jsou lidé z historického šermu. Mají vypiplané kostýmy, umí se v nich hýbat i padat. Především se umí trefit tak, že rána vypadá děsivě, ale všichni pak z focení odejdou po svých. Každý pohyb se domluví, nazkouší, zpomalí, zrychlí a zopakuje. Dbejte na pravidlo pěti centimetrů: fotíte pořád to samé místo, jen čím dál líp.

Ohnisko volím spíš širší. Vtáhne diváka doprostřed rvačky. Pomůže i náklon fotky: když postavy útočí doprava a fotka je nakloněná z kopce, akce zrychlí. Když se valí do kopce, je to dřina.
4. Auto z auta, tank z tanku
Tady se traduje nejvíc mýtů.
Fotí se z auta – buď z otevřeného kufru, z okénka, nebo s kamerou na rameni přicucnutém k boku auta (já používám Tilta Hydra Alien). Ale pozor: kdo fotí z kufru, ať je přivázaný. Opakuji a třikrát podtrhávám: bezpečnost je na prvním místě. Vypadnout z jedoucího auta s foťákem v ruce je zkušenost, kterou všichni přeživší fotografové hodnotí 0/10.
- Mýtus první: „Musí to jet rychle.“ Nemusí. Dvacet kilometrů za hodinu bohatě stačí. Na fotce to vypadá jako dálnice, protože rychlost fotce nedodá tachometr, ale čas závěrky. Čas kolem 1/30 s je v pohodě. Kola se točí, silnice se rozmaže, pozadí ujíždí a auto šinoucí se rychlostí koloběžky vypadá jako na rallye.
- Mýtus druhý: „Stačí najít prázdnou silnici.“ Ani omylem. V zájmu bezpečnosti si zajistěte buď kompletně uzavřenou silnici, nebo policejní doprovod – ideálně obojí. Při focení koukáte do hledáčku, ne na cestu, focené auto jede pár metrů za vámi a silnice si mezitím dělá, co chce.

Mluvte s řidičem. Řidič jediný vidí dopředu. Ať nahlas hlásí vše, co se děje: zatáčka doprava, zatáčka doleva, brzdím, zrychluji. Vy se podle toho chytíte. Řídit musí daleko plynuleji, než je zvyklý – žádné cuknutí ani brzdění na poslední chvíli. Každý prudší pohyb volantem se podepíše na fotce (a pokud jste v kufru, tak i na vás).
Silnici vyberte co nejhladší. Na hrbolatém povrchu foťák v autě poskakuje a rozmazání je zubaté. Vypadá to pak, jako když fotku někdo vystřihl tupými nůžkami.
Trik z praxe: Všechny fotografické triky se dají kombinovat. Například na Trojském mostě jsme jeli v koloně: první auto jelo s mlhostrojem, ve druhém seděl fotograf, třetí bylo focené auto a čtvrté jelo za ním a svítilo bleskem. Čtyři auta, jedna fotka. Kdo říkal, že produkce je jednoduchá?
Stejně to funguje u cyklistiky. Auto jede před cyklistou, fotograf v kufru, cyklista šlape a dvacet kilometrů za hodinu vypadá jako sjezd z Alp.

Poznámka pro středoformát: Rychlé ostření mají zoomy (nejlépe stabilizované), ne světelná pevná skla. Dejte si pozor i na odpalovače blesků – u kombinace Fuji a Godox foťák někdy zpomalí na dva snímky za vteřinu, protože si spolu dlouze povídají. Pomůže přelepit kontakty na odpalovači kromě toho prostředního.
Jedoucí tank se dá vyfotit jen z jiného jedoucího tanku. Princip je stejný jako u auta, jen místo hladké silnice jedete po tankodromu a místo pohodlné sedačky sedíte na kusu železa. Obě ruce máte na foťáku, takže vás na místě drží pouze gravitace, síla vůle a víra v jedinečné fotky. Jediná dobrá zpráva je, že nemůžete vypadnout z kufru, protože tank žádný nemá.

Zubatému rozmazání se tu nevyhnete – na tankodromu ho máte zadarmo a pořád. Štěstí tu hraje větší roli než čas. Fotit musíte hodně, protože polovina záběrů padne na to, že jste zrovna vyletěli půl metru do vzduchu.
5. Letadla a vrtulníky
Pojďme o úroveň výš. Doslova.
Stíhačky pro Čáslav jsme fotili z otevřené rampy dopravní Casy, která letěla před Gripeny. Visíte na kraji rampy, za zády máte prázdno a před vámi letí nadzvukový stroj. Jednou jsem pilota bitevníku Alca poprosil, ať jde opravdu blízko – doslova jsem řekl: „Abych na tebe mohl plivnout.“ Pak jsem visel z rampy, díval se do hledáčku a fotil. Zničehonic se mi nevešel na čtyřiadvacítku. To mi přišlo divné, tak jsem dal foťák od oka. Široké ohnisko zkreslovalo a naživo to vypadalo, že nám chce stíhačka vlézt čumákem do letadla.

Poučení pro vás: Na širokém ohnisku je všechno dál, než si myslíte. A než se nadějete, je to najednou blíž, než byste chtěli.
(Akční kamery jsme lepili úplně všude – do kokpitu, na křídlo i elektrikářskou páskou na podvěšený kanón. Ale to neříkejte nikomu).
Vrtulníky pro Náměšť jsme fotili stejně jako auta. Jeden stroj nese fotografa, druhý letí vedle a předvádí se. Jediný rozdíl (když nepočítám kvalitu vozovky) je v rychlosti, výšce a v tom, že místo řidiče sedí za kniplem piloti. Z fotografického hlediska si zaslouží pozornost hlavně rotory: na krátkém čase jsou listy ostré a vrtulník visí ve vzduchu jako model na provázku. Musíte jít na delší čas, aby se rotor rozmazal do kruhu. Teprve pak doopravdy letí. Konkrétní čas záleží na stroji, vyzkoušejte si to na místě a na displeji kontrolujte listy, ne kokpit.

A co dělat, když fotíte ostrou střelbu? Hrozně se bát. Myslím to vážně. Stojíte přesně tam, kam vás postaví, a ani o krok jinde. Ti lidé dělají svou práci a vy jste v ní host.
6. Zásahovka
Vstup do budovy. Operátoři se valí dveřmi, zbraně nahoře – rychle, tvrdě. Jak tenhle chaos vyfotit, když ho nemůžete zastavit ani zopakovat?
Můžete. Celé je to divadlo. Zásahovka je dokonale sehraná skupina, patří to k jejímu řemeslu. Každý operátor ví vteřinu po vteřině, kdo kudy jde, kam míří, kde se zastaví a kde stojím já: nikdo na mě nezamíří a nikdo mě nesmete. Projde se to pomalu, pak rychleji a pak naostro. A pak znovu a znovu.
Je to vlastně stejné jako fotit balet. Pohyb, který má vrchol, opakování, dokud to nesedí, a domluva s lidmi, kteří svému tělu rozumí líp než vy. Akorát víc proudí adrenalin a nikdo vám neřekne, že máte špatně natažené špičky.
Opět platí to, co u souboje: na fotce nejvíce zaujme začátek a konec akce. Chvíle, kdy se rozletí dveře, nebo chvíle, kdy je první operátor uvnitř a má místnost pod kontrolou. Fáze mezi tím, kdy se čtyři chlapi tlačí ve dveřích, vypadá na fotce jen jako fronta na maso.

Kde se to naučit?
Jestli chcete svoji fotku rozpohybovat, musíte do ní vnést trochu kontrolovaného chaosu – kola, která se točí, kontrast klidu v popředí a děje v pozadí, rozmazanou silnici. Jak dobře ho dokážete kontrolovat, záleží na dvou faktorech: světle a lidech.
Světlo: O světle, včetně zmrazení bleskem, švenku a protisvětel, je celé video Světlo 4.0. Pracovat s lidmi (i v pohybu) vás zase naučíme na Pózování 4.0.
Lidé: Kdo si to chce osahat naživo, v únoru pořádáme Intenzivní výcvik: Pózování (19. 2.), kde řešíme, jak s lidmi mluvit, aby se hýbali tak, jak potřebujete, a Mistrovský výcvik: Světlo (22. až 26. 2.), kde svítíme všechno, co se hýbe i nehýbe.
Nebo foťte jen věci, které stojí a nehýbou se. Je jich taky dost. Třeba stromy – když zrovna nefouká vítr.






